(stáhni článek do PC v PDF)
V obtížných situacích se vždy projeví, co má člověk v srdci. Mimořádně obtížná finanční situace, rozpad rodinných vztahů nebo smrt milované osoby může být pro jednoho člověka krizí, kdežto pro druhého příležitostí k dokázání moci Božího Slova. V čem je mezi nimi rozdíl? Na tuto otázku chce Andrew Wommack ve své knížce odpovědět. Jde přímo k jádru věci a jasně učí, jak velmi rozdílně mohou lidé reagovat na tlak stejných nepříznivých okolností. Dozvíte se, co znamená biblický verš „Jsem ukřižován s Kristem. Nežiji už já – Kristus žije ve mně.“, a jak toto poznání může změnit způsob, jakým reagujete v krizi. I v těch nejhorších situacích můžete mít lásku, radost a pokoj.
Ježíš nebo já?
Slyšeli jste mě říci: ‚Odcházím a zase k vám přijdu.‘ Kdybyste mě milovali, byli byste rádi, že jsem řekl: ‚Jdu k Otci,‘ neboť můj Otec je větší než já.(J 14,28) Noc před svým ukřižováním mluvil Ježíš ke svým učedníkům asi takto: „Hoši, kdybyste mě skutečně milovali, nebyli byste teď zarmouceni. Cítíte se tak, protože si myslíte: ‚Podívej se, čeho všeho jsem se vzdal, abych byl tvým učedníkem – svých plánů, nadějí a snů. S mojí rybářskou živností je teď konec. Co teď se mnou jen bude, nejsi-li ty ve skutečnosti Mesiášem a já nejsem součástí základu tvé církve? Jako dalšího ukřižují mne?‘ Dnes ráno jste se hádali, kdo z vás je první a hoden nejlepšího místa v království. Nebuďte tak soběstřední! Radujte se, že odcházím ke svému Otci!“ Jejich zármutek byl způsoben soběstředností. Kdyby učedníci skutečně milovali Ježíše víc než sebe, radovali by se, když jim pověděl, že odejde k Otci. Místo toho byli z hrozící ztráty smutní a každý z nich si myslel: Pán mě opouští. Co teď budu dělat? Nastávalo nejtěžší období života učedníků – zrazení, zatčení a ukřižování Krista – ale oni měli větší starost o to, co bude s nimi, než co se stane Ježíši. Byli zcela pohlceni obavou o vlastní já. Pán chce i vás konfrontovat s vaší soběstředností. Postavili jste se už někdy vědomě vlastnímu „Já“? Nakolik se ve vašem životě projevuje pýcha, vztek, deprese a zármutek? Skutečně milujete Pána více než sebe? V obtížných situacích se ukáže, co se ve skutečnosti ve vašem srdci skrývá. Nezáleží na tom, zda se potýkáte s finančními potížemi, rozvratem vztahu nebo se smrtí milované osoby; vždy jen vy sami rozhodujete o tom, zda z toho pro vás vznikne krize nebo ne. Bůh vám již dal vše potřebné k překonání každé životní situace, ale je na vás, abyste to použili. Budete pokračovat ve svém sobeckém životě, nebo se stanete živoucí obětí?
Ježíš, nebo vaše já – rozhodnutí je na vás.
Co je kořenem?
Kořenem smutku je soběstřednost. Když zemře milovaná osoba, vzlykáme: „Jak jen budu bez ní dál žít?“ Poddávajíce se silným emocím, soustředíme pozornost na smrt a ztrátu a naříkáme, že milovanou osobu na zemi již nikdy neuvidíme. Přitom jsme přesvědčeni, že oplakáváme mrtvého, ale ve skutečnosti litujeme sami sebe. Pokud zesnulý nebyl ztracen (nevěřící) a nešel do pekla, je hodně důvodů k oslavě. Váš milovaný stojí nyní v přítomnosti Ježíše a přijímá svoji odměnu. Dovedete si představit, jaká by byla atmosféra na pohřbu věřícího, kdyby lidé nebyli tak soběstřední? Nádherné díkůvzdání, chvály a radost místo zoufalství. Skutečným důvodem zármutku je sobectví. Bolest nad ztrátou se pozůstalým zdá skutečnější než to, že drahý zesnulý prožívá v nebi štěstí a pokoj. Měli byste se sami sebe zeptat: Je mi líto jeho, nebo sebe? Čestná odpověď odhalí sobectví ve vašem srdci. Ať už se jedná o pohřeb nebo jinou obtížnou situaci ve vašem životě, při soběstředném přístupu se můžete vždy dostat do krize. Chtěli byste si to s někým vyměnit? Byli jste někdy deprimováni svou finanční situací? Při objektivním pohledu na svou situaci typického občana žijícího ve vyspělé zemi musíte uznat, že si vlastně nemáte nač stěžovat. I v době největšího nedostatku jste měli víc než většina lidí na této planetě. Každý z nich by si to s vámi okamžitě vyměnil – a to i v době vaší nejhorší nouze. Většinu svých krizových situací pokládáte za „krizi“ jen vy. Když si stěžujete, že vaše „potřeby“ nebyly naplněny, lidé ve vašem okolí se diví, co že jako má být tím velkým problémem. On spočívá v tom, že vaše soběstřednost udělala z komára velblouda: „Oba moje televizory jsou už staré a opotřebované. Potřebuji nový.“ „Jsem zklamaný, protože si ještě nemohu koupit novou audiosoupravu.“ „Moje auto je už staré; je načase koupit si jiné.“ Váš pohled na věci by se změnil, kdybyste přestali hledět jen na sebe a vaši vlastní krizi a snažili se pomoci někomu, kdo má daleko horší potíže. Váš problém by se rychle zmenšil, jakmile byste poskytli podporu a pomoc někomu, kdo se ocitl na dně po stránce finanční, citové, duchovní nebo tělesné. Pak by vám najednou došlo, že na tom ve skutečnosti nejste tak špatně, jak jste si mysleli.
Kopání do mrtvého
Soběstřední lidé se snadno urazí. Dokážou se rozčilovat i nad těmi nejmenšími drobnostmi. Pak známou a vyšlapanou cestičkou pokračují až k depresi, pocitu marnosti a prohře. Proč? Protože je úplně pohltilo jejich ego. Začnete-li upadat do další krize, ušetřili byste si mnoho trápení, kdybyste se zastavili, o krok poodstoupili a snažili se být objektivní. Hledejte odpovědi na nepříjemné otázky: Kde v této věci stojím, jaké je moje osobní stanovisko? Proč se cítím tak rezignovaně a poraženě? Šlápli mi na kuří oko mého já? Pokud budete sami se sebou takto jednat, když vám někdo nebo něco hne žlučí, mnohé z vašich „krizí“ přestanou být krizemi. Mrtví lidé nic necítí. S mrtvolou můžete dělat cokoliv špatného, ale nedočkáte se žádné reakce. Můžete do ní kopat, plivat na ni, bít ji do tváře, můžete s ní dělat cokoliv, ale s ní to ani nehne, protože je mrtvá. Podle Bible se i vy máte považovat za mrtvé (Ř 6,8; 2Tm 2,11). Proč se tedy tak snadno urážíte, když vám někdo něco řekne nebo udělá? Proč máte tolik problémů ve vztazích? Jednoduše proto, že vaše pýcha je stále ještě živá.
Je to vaše volba
Hádky vznikají z pouhé pýchy... (Př 13,10) Pociťujete hořkost, zranění nebo hněv? Boží slovo vám nenechává žádný prostor k vyhýbání se odpovědnosti. Měli byste se tomu raději dříve nežli později postavit, protože žádný jiný důvod než pýcha tu není. Nenarodil jste se „už takový“, není to vaše povaha a nemůžete se vymlouvat ani na okolnosti. Hádáte se, protože jste pyšní. Pýcha není hlavním, nýbrž jediným důvodem. Náš vzor, Ježíš, žil vírou. Když byl zde na zemi, nikdy nejednal a nepůsobil z čistého božství, to je jen jako Bůh. Kristus žil svůj život mezi námi jako člověk a vírou v Boha. Když jej ukřižovali, modlil se: Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co dělají. (Lk 23,34) Štěpán zanedlouho poté ukázal naši schopnost zachovat se stejně. Když ho kamenovali, modlil se: Nepočítej jim tento hřích, Pane. (Sk 7,60) Ježíš zvolil odpuštění a my musíme odpouštět stejně. Buďte k sobě navzájem laskaví a milosrdní. Odpouštějte si navzájem, tak jako Bůh v Kristu odpustil vám. (Ef 4,32) Bůh vám nechce přikazovat něco, co nedokážete udělat. V něm máte moc odpouštět a chodit v lásce ke všem lidem. Tato schopnost vám byla dána – tak se v ní tedy s vírou cvičte.
Vzájemné vztahy bez zjišťování viníka
Už jste někdy slyšeli o vztazích, kde se při „kolizi“ nezjišťuje viník? Asi vám bude spíš známý termín „povinné ručení s okamžitou náhradou škody bez zjišťování viníka dopravní nehody“ (v USA, v ČR není). Stručně řečeno to znamená, že nezávisle na tom, kdo nehodu zavinil, pojišťovna poškozenému uhradí vzniklé náklady (do výše pojistného krytí stanoveného v pojistné smlouvě). Podobně je tomu u vzájemných vztahů „bez zjišťování viníka“, kdy si zvolíte postoj lásky a odpuštění vůči všem lidem bez ohledu na to, jak dobře nebo špatně se k vám chovají. Podle Mt 18,21-22 je výše Božího „pojistného krytí“ až sedmdesát x sedm. Protože to tak dělal Ježíš, který nyní žije svůj život ve vás a skrze vás, můžete to tak dělat i vy. Způsob tohoto světa je chovat se k lidem tak, jak si to zaslouží. To je vyjádřeno v lidovém přísloví „Ruka ruku myje“ či „Já na bráchu, brácha na mě“, nebo naopak „Na hrubý pytel hrubá záplata“. Pokud se ve svém životě budete chovat k lidem tak, jak si to zasluhují, všechno pokazíte. Proč? Lidé si nezaslouží být milováni – nikdo z nás si to nezasluhuje. Bez Ježíše nejsme hodni ani toho, aby na nás plivali. Můžete se srovnávat s kýmkoliv chcete, ale bez Krista vy sami ani nikdo jiný nemá slávu Boží. „Andrew, cestoval jste po celém světě, učil Boží Slovo, uzdravoval nemocné a ztraceným sloužil ke spasení. Už celá desetiletí jste naplněn Duchem svatým a prožil jste mnoho mocných setkání s Bohem. Určitě víte, jak správně jednat.“ Nechci vám brát iluze, ale jsem jen člověk stejně jako vy. Zeptejte se mé ženy, ta vám to může potvrdit. Jamie se mnou prožila to nejlepší i nejhorší, i všechno mezi tím. Ona ví, že mám stále ještě problémy. Nezasloužím si být milován. Ve skutečnosti je tomu tak, že kdyby se ke mně moje žena zachovala, jak jsem si to zasloužil, byla by se se mnou už před léty rozvedla. Proč? Protože se o ni dost dobře nestarám. Písmo mi říká, že ji mám milovat, jako Kristus miloval církev (Ef 5,25), a že v tom mám být dokonalý. Kdyby k tomu však Jamie zaujala stanovisko typu: Protože ses ke mně nechoval tak, jak bys ses podle Bible chovat měl, je moje nespokojenost s tebou oprávněná, víte k čemu by to vedlo? Láska, milosrdenství a milost vytváří daleko lepší vztahy, než kdybychom se k sobě chovali tak, jak si to zasloužíme.
Zlostní spratkové
(ale milujeme vás a nepřestaneme se o vás starat)
Zuřiví lidé jsou soběstřední. Můj bratr, když byl ještě mladý, měl problém se sebeovládáním. Když pominul jeho záchvat vzteku, vždycky říkal: „Je mi to líto. Kdybych věděl, že tě tím, co dělám, zraním, neudělal bych to.“ Tuto výmluvu jsem od něj slyšel snad stokrát. Bratr tím chtěl říci: Zuřil jsem, takže jsem nebral ohled na tebe, ani na nikoho jiného. Viděl jsem jen sebe a své zájmy ohrožené tím, co se stalo. Typicky sobecký přístup. Hněv se vnitřně projevuje také sebelítostí, depresí a citovými zraněními. Kdykoliv je tělesnost zraněna, chce utrpěnou bolest zveličovat a soustředit pozornost na sebe. Nicméně devadesát procent vaší deprese, zármutku a zranění můžete předcházet milováním druhých. Jak to funguje? Když se přestanete starat o své ego, pomůže vám to získat imunitu vůči zraněním. Jsme-li vykoupené Boží děti, právě naše já poskytuje satanovi vhodný most k uskutečnění jeho invazních plánů. Při svých vpádech je s oblibou využívá jako přistávací plochu. Kde vládne satan, je vlastní já vyvyšováno jako ten nejdůležitější faktor. Uplatňování pudu sebezáchovy na úkor kohokoliv nebo i všech ostatních lidí připadá naší tělesnosti jako ctnost hodná respektu. V Božím království tomu ale tak není. Proto braňte tento most – jednejte se svou soběstředností a zvítězíte nad mnoha problémy ve vašem životě vyvolanými satanem.
Záleží na úhlu pohledu!
Bůh ke mně nedávno mocně promlouval při sledování televizního programu na téma trest smrti. Než se s vámi podělím o to, čemu jsem se naučil, rád bych vás nejdříve poněkud seznámil s mým pohledem víry na tuto záležitost. Osobně věřím, že trest smrti je v souladu s Písmem a, je-li použit správně, je pro společnost užitečný. Stejně jako drží hrozba války na uzdě zločinecké mezinárodní mocnosti, tak i trest smrti brání podobným jednotlivcům v šíření zločinu uvnitř společnosti. Jako vojenský veterán, který byl nasazen v aktivní službě během válečného konfliktu, nemám válku rád. Avšak jako občan oceňuji výhody, které naše země získala a uhájila v předcházejících vítězstvích. Pokud by trestní právo nepoužívalo trest smrti, daleko víc nevinných lidí by zbytečně ztratilo svůj život rukama několika málo sobeckých, zlovolných lidí. Televizní kamera ukázala smutný, netečný obličej jakéhosi muže uvězněného pro znásilnění a vraždu, a pak sklouzla na vysokou betonovou stěnu jeho cely smrti. Pak ještě ukázala exekuční místnost a průběh popravy, kterou měl odsouzený již brzy podstoupit. Bylo mi toho muže v jeho tragické situaci líto. Následovaly fotografie malého hocha na dřevěném koníčku. Divil jsem se: Jak z tak nevinného dítěte mohl vyrůst pachatel tak hrozných zločinů? Došlo k sexuálnímu zneužívání a obtěžování. Už ve velmi mladém věku prošel celou řadou nápravných zařízení. Stále více bylo zřejmé, že již v raném dětství v jeho životě působila řada nepříznivých okolností. Všechno se hrozným způsobem zvrtlo ke zlému. Diváci včetně mě byli v pokušení tohoto člověka litovat. V hlavě mi jako ozvěnou zněla věta komentátora: Nikdy neměl žádnou šanci. Moje emoce byly pořadem šikovně zmanipulovány. Už jsem tomuto muži nepřál, aby trpěl za to, co spáchal. Pak se mě Pán zeptal: „Co by se stalo, kdyby ukázali také fotografie znásilněného a zavražděného děvčátka? Co kdyby komentátor vyprávěl o tom, jak vyrůstala a jaké měla plány do budoucna ona?“ Pomyslel jsem si: To děvče možná bylo křesťankou s nádhernými sny o budoucím zbožném životě. Možná plánovala, že se provdá za dobrého hocha. A pak ji nějaký uchyl kvůli vlastnímu uspokojení znásilní, po znásilnění ji zavraždí a snaží se zahladit stopy. Mé pocity se v okamžiku změnily z lítosti na spravedlivý hněv. Sympatie televizních diváků k odsouzenému by se jistě snadno byly změnily v nenávist, kdyby příběh uviděli také z pohledu toho děvčátka. Mnoho záleží na úhlu pohledu.
Narodili jste se jako sobci
Lidské bytosti jsou od přirozenosti sobecké. Na tento svět jste přišli jako soběstředný novorozenec. Matka vás v bolestech rodila několik hodin. Byla velmi unavená a nějakou dobu musela žít v relativním nepohodlí. Někdy možná se i pěknou řádku nocí pořádně nevyspala, ale vás to nezajímalo. Jakmile jste spatřili světlo světa, okamžitě jste dávali najevo své požadavky hlasitým křikem. Stejné to bylo i poté, co vás přivezli domů. Postupně si na vás zvykali. Kdykoliv jste něco potřebovali, máma byla téměř vždy nablízku, a pokud nebyla, křikem jste ji přivolali. „Nakrm mě! Potřebuji novou plenku. Drž mě! Nechci se koupat! Jsem unavený.“ Byli jste středem vesmíru. Dokud neuspokojili vaše potřeby, nikdo jiný neexistoval. Takové chování se dá očekávat a je přijatelné u batolete, nikoliv však u dvacetiletého, třicetiletého nebo šedesátiletého věřícího. V tomto věku byste už měli vědět, že na světě existují i jiní lidé.
Oddělení mražených výrobků
Rodičovská výchova v souladu s Biblí zahrnuje také jednání se soběstředností dítěte. Život není o tom, že budeme po celou dobu obsluhováni. Děti se musí naučit, že když dáváme, tak tím také dostáváme. Musí se naučit sloužit jiným. Vštípili vám rodiče tuto zásadu? Vedete k jejímu uplatňování i své děti? Většina rodičů má problémy s tím, jak zvládnout soběstřednost svých dětí, protože nikdy nezvládli tu vlastní. V horké chvilce je pro máminu nebo tátovu tělesnost často snazší juniora nepotrestat. Matka s malým capartem nakupuje potraviny. V oddělení mražených výrobků dítě směle prohlásí: „Já chci zmrzlinu.“ Matka klidně, ale pevně odpoví: „Ne, synku. Teď to nejde.“ Dítě se chce vrátit k mrazicím boxům, ale matka postupuje vpřed. Dítě zesiluje svůj křik a nakonec vříská ze všech sil: „JÁ JI CHCI…“ Když capart vidí, že křik nezabral, zesílí nátlak tím, že si lehne na podlahu a pokračuje v záchvatu vzteku. Víte, co většina soběstředných rodičů udělá? Dítěti povolí. Důvodem je vlastní soběstřednost, protože je jim nepříjemné vyvolávat nežádoucí pozornost okolí. (Všichni se na nás dívají.) Místo, aby rodič dítě biblickým způsobem korigoval, jeho žádosti vyhoví. Když se tak stane, juniorovo ego je posíleno. Naučí se, že za cenu hysterického záchvatu může dostat, cokoliv si zamane.
Jste dospělý spratek?
Jste třicetiletým, padesátiletým či dokonce sedmdesátiletým spratkem, který je ochoten prosazovat své zájmy i hysterickými záchvaty? Přemýšlejte o tom. Jste ochoten „trestat“ ostatní tím, že s nimi přerušíte vztahy? Trápíte druhé lidi, dokud se k vám nepřiplazí s pokornou omluvou? Nebo to každému v doslechu pěkně od plic vytmavíte? Či snad potají, trpělivě a rafinovaně připravujete svou odplatu, neboť „pomstu je nejlépe servírovat za studena“? Nezáleží na tom, jaký způsob preferujete, ale to všechno jsou projevy soběstřednosti. Je třeba pochopit, že váš vztek je ve skutečnosti jen soběstřednost v akci. Z perspektivy Otce všechny tyto metody „dospělých“ vyjdou nastejno jako válení se malého spratka na podlaze v oddělení mražených výrobků. Příteli, už je čas vyrůst a dospět. Nikdo nad svým já úplně nezvítězil. Většina lidí se o to ani vědomě nepokouší. Bůh to nedělá tak, že by vaše ego prostě odstranil jako překážku z jeho cesty s vámi. To by vás musel zabít. Naopak od vás očekává, že se budete cvičit v sebeovládání. Učit se každý den zapírat sám sebe a jeho vyvyšovat, je základem vašeho duchovního růstu. Už jste se někdy vědomě postavili své soběstřednosti? Co uděláte, když na vás někdo útočí? Na co myslíte nejdřív? Berete jej a jeho potřeby v úvahu, nebo jste zcela pohlceni obranou vlastní osoby? .
Kdo byl ze všech lidí na zemi nejpokornější?
Mojžíš jednal se svým já. Když na něj lidé útočili a obviňovali ho, okamžitě padl tváří k zemi a modlil se za ně. Proč? Protože věděl, že se dostali do velkých problémů s Bohem. Místo, aby se sám hájil, Mojžíš vzýval Hospodina, aby byl vůči provinilcům milosrdný. Miriam pak s Áronem pomlouvala Mojžíše kvůli habešské ženě, kterou si vzal: „Vzal si za ženu Habešanku.“ (Nu 12,1) Mojžíš pocházel ze Středního východu, ale jeho žena byla černoška. Jeho bratr a sestra ho za tento sňatek s příslušnicí jiné rasy pomlouvali. Říkali také: „Mluví snad Hospodin jen skrze Mojžíše? Nemluví také skrze nás?“ A HOSPODIN to slyšel. (Nu 12,2). Jinými slovy Áron a Miriam si přestali Mojžíše vážit a začali ho kritizovat, protože udělal něco, co považovali za chybné. Veřejně zpochybnili jeho vůdcovství, když prohlásili: „Ty nejsi jediný, jehož prostřednictvím Hospodin mluví, my jsme také jeho nádoby.“ Následující výrok je úžasný: Mojžíš byl velmi pokorný člověk, nejpokornější ze všech lidí na zemi. (Nu 12,3) Duch svatý vedl Mojžíše k tomu, aby pro všechny časy zaznamenal Boží hodnocení vlastní pokory: Mojžíš byl nejpokornější ze všech lidí na zemi. Není to úžasné? Jen Hospodin ví, kolik milionů lidí žilo před Mojžíšem, a Mojžíš byl ten nejpokornější z nich. Mojžíš prosil o milost pro své dva sourozence, kteří ho napadli (verš 13), a Bůh jeho prosbu vyslyšel. Jak úžasný příklad. Mojžíš žil tak, že myslel více na Boha a jiné lidi než sám na sebe. Pán buduje stejný postoj i ve mně. Ještě nejsem v cíli, ale už před mnoha lety jsem na tuto trať vyběhl. Při několika příležitostech jsem si byl vědom jeho mocné přítomnosti, která mě natolik přemohla, že jsem téměř úplně zapomněl na svět kolem sebe. Cítil jsem se jako Mojžíš, když sestupoval z hory s obličejem zářícím Boží slávou. Ať jsem zaměřil pohled jakýmkoliv směrem, všude a ve všem jsem viděl jen svého Pána, kterého jsem miloval. Toto soustředění se na něj mi poskytovalo nadpřirozenou ochranu i v některých velmi nebezpečných situacích.
Vpád nepřítele
Teprve dvacet let po návratu z války ve Vietnamu jsem si plně uvědomil zázrak, který tam Bůh pro mne vykonal. Nikdy jsem nepocítil žádnou újmu na duševním zdraví, žádné trauma, které si jiní američtí vojáci přinesli domů z války. Mnohokrát jsem se ocitl pod prudkou palbou nepřítele a v mnoha bojových akcích jsem mohl být zabit, ale nijak to neovlivnilo moji psychickou pohodu. Vrátil jsem se z války domů vnitřně stokrát silnější a do Ježíše tisíckrát zamilovanější než předtím. Vojenská služba mé vlasti ve Vietnamu byla jednou z nejlepších zkušeností v mém životě. Proto mě celých dvacet let ani nenapadlo o této problematice cokoliv číst. Do rukou se mi tehdy dostala kniha se svědectvími dvanácti bývalých vojáků o tom, co prožili v bojových situacích. Tři z nich sloužili v mé divizi, dva sloužili ve Vietnamu ve stejné době jako já a jeden napsal zprávu o obsazení základny palebné podpory jednotkami Viet Kongu: „Přistávací zóna byla stanovištěm řízení palby na hranici s Laosem. Byla lokalizována jakoby ve středu ničeho. Z naší pozice jsem viděl část Ho Či Minovy stezky. Plošná výměra samotného stanoviště nezabírala větší plochu než dvě stě metrů čtverečních. Na této malé ploše jsme byli každou hodinu dvacetkrát ostřelováni minometnou palbou. Jekot přibližujících se projektilů nás každou chvilku rozháněl do úkrytů. Na toto stanoviště na pahorku jsem byl převelen dva dny předtím, než byl pahorek dobyt a obsazen nepřítelem.“ Když jsem četl zprávu tohoto muže, Pán mi ukázal dobytí přistávací zóny z pohledu nevěřícího člověka. Ačkoliv jsem autora zprávy neznal, sloužil jsem tam přesně ve stejnou dobu. Hrůzy, které tam tehdy prožil, u něj vyvolaly noční můry, které ho dodnes nepřestaly trápit.
Vzpomínám si, že jsem byl v té době „po uši“ zamilovaný do Ježíše. I když ze všech stran hrozily strach, smrt a nebezpečí, byl jsem Boží přítomností chráněn jako v nadpřirozené bublině, která mě obklopovala. Jako bych tam byl a zároveň nebyl. Když pět tisíc severovietnamských vojáků, kteří nás obklíčili, zahájilo útok, jediné, čeho jsem byl v té chvíli schopen, byla modlitba: „Otče, tito hoši tě neznají. Doufám, že žádného z nich nebudu muset zabít.“ Na to, co bude se mnou, jsem nepomyslel. Byl jsem cele soustředěn na přímluvnou modlitbu za postupující nepřátelské oddíly. Z té krátké vzdálenosti jsem viděl šlehat výstřely z jejich zbraní, ale vůbec jsem se nebál. Byl jsem mimo sebe a modlil jsem se za ně: „Bože, prosím, nějak se jich dotkni.“ Strach člověka může přepadnout, jen když myslí sám na sebe. .
Opravdoví hrdinové
Hrdinové dávají přednost ostatním. Před několika lety se v zimě poblíž Washingtonu D. C. zřítilo do řeky letadlo. Několik lidí se vrhlo do ledové vody a zachránilo cestující, kteří náraz přežili. Reportéři se pak těchto hrdinů v interview ptali: „Nemysleli jste na sebe? Co by bylo s vaší manželkou a dětmi, kdybyste to nepřežil?“ Každý z nich odpověděl: „Na to jsem nepomyslel. Soustředil jsem se jen na záchranu těch lidí.“ Když se hrdina ocitne v situaci ohrožení, je ochoten riskovat svůj život, aby zachránil život někoho jiného. Žádný z nich na břehu této řeky s mrznoucí vodou neváhal a neuvažoval takto: Tito lidé mě potřebují, ale moje rodina mě potřebuje také. Starost o ztroskotané cestující převážila nad egem. Kdyby se soustředili víc na sebe než na ty, kdo potřebovali jejich pomoc, nikdy by nic takového neudělali. .
Sobci naplnění Duchem
Toto poselství oponuje značné části dnešního „populárního křesťanství“. Bolí mě srdce, když vidím tak mnohé Duchem naplněné věřící jednat stejně sobecky jako svět. Nechali se přitáhnout zvěstí plného evangelia, protože si mysleli, že z toho budou něco mít, neboť jejich skutečným „bohem“ je jejich já. Je na čase se proti těmto chybným motivům postavit. Bůh není žádný prodejní automat. On je Pán a Král. Nemůžete prostě vhodit minci, stisknout knoflík a vzít si cokoliv chcete a kdykoliv chcete. Prosperita vám nebyla dána, abyste všechno spotřebovávali na vlastní žádosti. Nepošlapávejte uzdravující Ježíšovu krev tím, že se poženete nazpět do stejných neřestí, které vás v minulosti pustošily. Je to hloupé, nezralé a soběstředné. Jistě, Otec zaopatřil své děti vším potřebným, avšak, milé dítě, je už na čase dospět a přestat se k němu chovat tak sobecky. Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a toto vše vám bude přidáno. (Mt 6,33) Naplnění vašich potřeb je vám přidáváno jako vedlejší produkt hledání na prvním místě Krále a jeho království. Víra je vám dána k tomu, aby skrze vás byly naplňovány potřeby jiných lidí. Božím záměrem nikdy nebylo, abyste víru používali pro sebe. Pokud se zaměříte na žehnání jiným lidem, budete požehnáni; i vy. Otázka je, co bude středem vašeho zájmu?
Prost spekulativních představ
Střízlivost je jedním z předpokladů způsobilosti Božích služebníků. Je pravda, že kdo chce spravovat církev, má zájem o krásnou práci. Musí ovšem být … střídmý … (1Tm 3,1-2) Když jsem se stal starším, hledal jsem Pánovo vedení v tom, jak má vypadat můj každodenní život. Protože v následujícím verši je zvláště zmíněno že „to nesmí být opilec“, porozuměl jsem, že střízlivost má hodně co do činění s mým postojem. Když jsem hledal ve slovníku, nejvíc mě oslovilo „prost spekulativních představ“. Zeptal jsem se Pána: „Otče, co to znamená, být prost spekulativních představ?“ Jednoho dne mi zcela nečekaně odpověděl. V té době jsem už pravidelně cestoval a kázal v různých městech. Ať jsem šel kamkoliv, Pán mě vždy požehnal zvláštními, vzácnými přáteli a partnery v evangeliu. Pokud jsem měl sloužit někde v blízkosti jejich bydliště, mohl jsem vždy počítat s jejich účastí. Chválím Boha za tak oddané a věrné partnery a přátele. V té době, kdy jsem hodně uvažoval o obsahu pojmů střízlivost, rozmysl a rozvaha, jsem zahájil sérii shromáždění v blízkosti bydliště jedné manželské dvojice. Byli mými starými věrnými přáteli. Vyhlížel jsem je během prvního večera, ale neukázali se. Jejich nepřítomnost vůbec neodpovídala jejich obvyklému chování. V myšlenkách jsem se vrátil k našemu poslednímu setkání ve shromáždění. Vzpomínal jsem, jak jsem je vyvolal ze zástupu a sloužil jim. Tehdy jsem dostal velmi zvláštní proroctví. Bylo to neobvyklé, zvláštní slovo, se kterým jsem se vnitřně nemohl ztotožnit, ale ani ho odmítnout. Nicméně jsem jim toto prorocké slovo předal, což mě učinilo velmi zranitelným. Když jsem o tom tak uvažoval, napadlo mě, že to proroctví musel být omyl, a ti lidé si teď pravděpodobně myslí, že jsem falešný prorok. Proto určitě pohrdli i vším tím dobrým, co ode mne v minulosti přijali. To už mé já bylo na koni a představovalo si, jak proti mně tento manželský pár vede kampaň: „Andrew Wommack je ďáblův služebník.“ Moje představy došly až tak daleko, že jsem měl téměř chuť dát jim pěkně do nosu. Následujícího večera tito manželé přišli do shromáždění a omlouvali se: „Je nám velice líto, že jsme včera nemohli přijít. Kvůli úmrtí v rodině jsme byli celý týden mimo domov, jinak bychom určitě přišli.“ V tu chvíli mi Pán zjevil, co vlastně ty spekulativní představy jsou – že jsem se rozčiloval nad něčím, co jsem si sám vlastní představivostí vytvořil. Tato čistá spekulace, která nebyla založena na skutečnosti ani na pravdě, začala mým přemýšlením, proč asi nepřišli, a v důsledku sobectví nabyla neočekávaných rozměrů. Chvála Pánu, že nedošlo na facky. Bratři a sestry, odložte své spekulativní představy a mějte střízlivou mysl. Pokořte se, a co se týká jiných lidí, věřte tomu nejlepšímu o nich. Modlete se za ty, kdo vás urážejí. Milujte Boha, nesnažte se ho jen využívat. Dávat je požehnanější než přijímat. Proto používejte svoji víru k naplňování potřeb jiných, a vaše potřeby budou také v hojné míře naplněny. Pokračujte ve vyzrávání v Pánu.
Moje náboženská pokora
Žasnu nad tím, jak snadno se někteří lidé urazí. Obvykle jsem zdvořilý a přátelský ke stovkám lidí, s nimiž se každý týden setkávám, ale občas se mi stane, že mě někdo pozdraví: „Ahoj!“ ve chvíli, kdy jsem myšlenkami někde jinde. Rozladěně tedy dál pokračuje s otázkami typu: „Co je to s tebou? Je něco v nepořádku?“ A pak se urazí, protože nezareaguji tak, jak čekali. Viděl jsem lidi, kteří se urazili, protože jim kazatel minulý týden nezavolal, nebo že se zdravil se všemi okolo, ale jim ruku nepodal. Tento druh nezralosti se vyskytuje častěji, než bychom si mysleli, a jeho kořenem je soběstřednost. Lidé, kteří milují Boha více než sebe, se hned tak nesesypou, když se situace vyvíjí jinak než očekávali. Proto se Ježíš svých učedníků otázal: Proč se rmoutíte, když byste se měli radovat? (moje parafráze verše Jan 14,28). Učedníci soustředili svoji pozornost více na to, že Pán od nich odchází, než na radost ze skutečnosti, že jde k Otci. Místo, aby spočinuli v Pánově radosti, prožívali tuto situaci kvůli své soběstřednosti jako krizi. Prožíváte ve svém manželství krizi? Problémem není váš manžel nebo manželka, nýbrž vy. Rozvod a nové manželství nejsou žádným řešením. Byli byste konfrontováni se stejnými problémy, protože sami se sebou se rozvést nemůžete. Ať půjdete kamkoliv a budete žít s kýmkoliv, vaše ego tam bude také. Ďábel sice může použít vašeho životního partnera, aby vás potrápil, ale ve skutečnosti není podstatné, co partner dělá. Dokud nebudete jednat se sobeckým stavem své mysli, nikdo vám nebude dost dobrý.
Život v oddělenosti, ale i v sobectví
V jednání se svou vlastní soběstředností jsem žalostně zklamal. Náboženství, ve kterém jsem byl vychováván, potírá ego tím, že stále zdůrazňuje nutnost sám sobě zemřít a být ukřižován. Na tom, co říkají, je kus pravdy, nicméně doporučovaná „terapie“ toto sobectví jen zhoršuje. Vzpomínám si, že mi v semináři dali papír a pero, abych napsal seznam všech hříchů, které jsem kdy spáchal. Přestože jsem nikdy v životě neklel a nemluvil sprostě, nevykouřil jedinou cigaretu a nepil tvrdý alkohol, ba ani kávu (tedy, ne že by pití černé kávy bylo hříchem, a navíc máte možnost postavit se na verši Mk 16,18: ...vypijí-li něco jedovatého, nic se jim nestane...), za chvíli jsem měl obě stránky popsané, takže jsem požádal o další list. Seznam těch hříchů mě sice zarmoutil, ale neměl žádný léčebný vliv na moje sobectví. Chodil jsem celý den sklíčený, se skloněnou hlavou, a vyznával jsem: „Běda mi – teď zahynu,“ a s vnitřním přesvědčením jsem si prozpěvoval píseň „Já bídný červ“. Cítil jsem se úplně nicotný a považoval jsem se za vyvrhele. V době, kdy jsem dokončil střední školu, jsem byl v náboženství naložen už šestnáct let jako sleď v marinádě. Měl jsem takový komplex méněcennosti, že jsem se nedokázal podívat lidem do očí a promluvit s nimi. Nikdo v mém okolí neměl tak nízké sebevědomí, ale jinak jsem byl pyšný stejně jako kdokoli jiný. Protože jsem se nepovyšoval, myslel jsem si, že jsem v pořádku. Neuvědomoval jsem si, že sebeponižování je také pýcha. Vyvyšování se i ponižování se jsou projevy soběstřednosti. .
Opravdová pokora
Většina lidí, kteří se považují za nesmělé či plaché, jsou ve skutečnosti jen pyšní. Nízké hodnocení sebe samého způsobuje, že přemýšlejí jen o vlastním já. Mají obavy i z toho, že budou požádáni o vydání svědectví o tom, co Bůh vykonal v jejich životě. „Co si o mně lidé pomyslí? Nebudu vypadat jak blbec?“ Vzpomínám si na jednoho muže v Pueblo, v Coloradu, který se mnou po skončení shromáždění mluvil. Řekl: „Nejsem vůbec pyšný, ale mám opačný problém – sebepodceňování.“ Na to jsem mu odpověděl, že jeho sebepodceňování je jen jinou formou pýchy a že je výsledkem soustředění se na sebe při porovnávání se s druhými, kdy dochází k závěru, že něco nedokázal, neosvědčil se, a že o tom všichni vědí. To je pořád všechno jenom o vás. Když jsem začínal s duchovní službou, měl jsem stejný problém. Bůh použil moudrého muže, aby mě vysvobodil. Řekl mi: „Andy, kdyby ses více staral o lidi, jimž sloužíš, než o sebe a o to, co si kdo o tobě pomyslí, Bůh tě bude používat.“ Dnes už se při službě skoro vůbec nezajímám o to, co si lidé o mně myslí, nýbrž hlavně o to, abych lidem jasně vyřídil Boží stanovisko k danému tématu. Pro skutečně pokorné věřící je jejich vlastní já v porovnání s Ježíšem ničím. Vlastnímu já nepřikládají větší ani menší význam, než jaký podle Božího slova má. Lidé soustředění na Boha dělají na jeho pokyn i věci, které jsou pro ně nevýhodné. Přijímají ale také jeho požehnání, kdykoliv je on k požehnání přivádí. Ať už tak či onak, jejich já jim nebrání v poslušnosti Otci, jehož milují.
Touha po lidské chvále
Mnoho lidí si myslí, že „ponižování svého já znamená pokoru, kdežto povyšování pýchu“. Tato náboženská myšlenka je v rozporu s Jakubem 4,10, který odhaluje, koho chce Pán povýšit: Pokořte se před Pánovou tváří a on vás povýší. Co se stane, když se ponížíte a Pán vás začne povyšovat? Skutečně pokorný člověk nechá Pána, aby ho povýšil, ale pyšný ne, protože se příliš stará o to, co si druzí pomyslí. Soběstřední lidé nejsou schopni správně reagovat ani na pozitivní odezvu. Poté, co předali pomazané slovo nebo zazpívali Duchem inspirovanou píseň, řeknou: „To všechno byl Ježíš. Mě nechvalte, protože já nic nejsem.“ Aniž by si to uvědomili, takovou odpovědí obracejí celou pozornost zpátky na sebe. Pokorný člověk by odpověděl povzbudivě, např.: „Děkuji, chvála Bohu za Ježíše.“ Falešná pokora vyhledává komplimenty od lidí. „Já sice nemám moc dobrý hlas, ale Pán říká, hrajte a prozpěvujte zvučně. Prosím, modlete se za mě, když se budu snažit zpívat.“ Sami se tak vrhají k zemi v naději, že se jim podaří někoho přimět, aby je pozvedl. To je jen pýcha v akci.
Vlastní špatné názory
Každého rána jsem oživoval své ego tím, že jsem se je snažil zabít. Připoutával jsem se k imaginárnímu elektrickému křeslu a vyznával jsem všechny hříchy, o nichž jsem si myslel, že jsem je nedávno spáchal. „Pýcha. Arogance. Zanedbávání studia Slova.“ A tak pořád dál. Asi tak po hodině „popravování“ všeho, na co jsem si vzpomněl, jsem pak celý zbývající čas modlitby strávil soustředěn na sebe a vlastní problémy, místo na Pána. Náboženské způsoby, jak jednat s vlastním já, vás přivedou jen k náboženské pokoře. Potom jste tak plný sám sebe, že když Pán řekne: „Jdi a vkládej ruce na nemocné a ti se uzdraví,“ okamžitě se soustředíte na vlastní omezení a odpovíte: „Kdo, já?“ A Bůh vás tak kvůli vašemu vlastnímu špatnému úsudku nemůže použít, abyste v moci konali jeho skutky.
„Miluji tě, Jamie.“
Láska k druhé bytosti překonává vlastní já. Když nás, Jamie a mne, dal Bůh nadpřirozeným způsobem dohromady, uplynulo již pět let od doby, kdy jsem si přestal domlouvat schůzky s děvčaty. Pět let jsem s nikým nechodil, protože Pán mi řekl, že jeho způsob, kterým mi najde životní partnerku, bude mnohem lepší než způsob tohoto světa. Z lásky k Ježíši a mojí budoucí nevěstě jsem mu uvěřil. Když jsem kolegům v práci oznámil moje zasnoubení, nevěřili, že si až do svatby s tak krásnou mladou ženou zachovám poctivost, čestnost a mravní zásady. Už tak pro ně bylo dost tvrdé moje sdělení, že jsme se s Jamie zasnoubili, aniž bychom předtím spolu chodili nebo si domlouvali schůzky. Vůbec nevěřili, že to vydržím. Posuzovali mě podle svého způsobu života (spát každou noc s jinou ženou, opíjet se atd.), i když dobře věděli, že něco podobného jsem nikdy v životě neudělal. Stále mě provokovali v opakované snaze „dokázat“, že se ve zvráceném způsobu vnímání mé osoby nemýlili. Náš vedoucí, můj nejlepší přítel, a já jsme jim při každé možné příležitosti svědčili o Kristu. Všechny tyto útrapy mi občas velice ztěžovaly moji práci betonáře. Každý den ráno po příchodu do práce se kolegové nechali slyšet: „Hele, náš pan Svatoušek už přišel. A cos dělal večer? Už se zadařilo, nebo se zatím furt jenom pusinkujete?“ Proto jsem se rozhodl, že v práci nebudu na téma Jamie už nic říkat, abych jim tím neposkytl další munici k útokům. Pak jsem jednoho dne stál u arkýřového okna a pozoroval krásné zrcadlení slunečního svitu na mokrém povrchu čerstvě litého betonu. Začal jsem snít o mé nastávající nevěstě. Přestal jsem vnímat okolí a jen jsem si tiše pobrukoval: „Jamie, já tě miluji. Jamie, já tě miluji.“ Úplně jsem se v tom sladkém snění ztrácel. Moje krátkodobá slast však byla při mém posledním povzdechu „Jamie, já tě miluji“ přerušena pronikavým řehotem nepozorovaně přihlížejících kolegů, kteří mne hned zase začali napadat zlomyslnými slovy. Kdybych býval věděl, že tam ti chlapi jsou, nikdy bych před nimi své vyznání nevyslovil. Ale moje zamilovanost a láskyplné vnímání Jamiiny osoby byly silnější, než uvědomování si sebe samého. Tím došlo k něčemu, co zrovna nebylo v mém nejlepším zájmu, avšak opravdová láska zvítězila. Byl jsem zamilovaný víc do ní než do sebe, takže vědomí vlastního já bylo potlačeno. To je v podstatě jediný způsob, jakým je možné překonat vědomí vlastního já.
Sobecký zachránce duší
Dokud jsem se doopravdy nezamiloval do Ježíše, bál jsem se lidem svědčit. O svou víru jsem se s jinými sdílel jen z náboženské povinnosti. Dokonce jsem se přinutil vykonat za týden o deset návštěv více nad stanovenou kvótu. To v církvi udělalo dojem, takže mě požádali, abych na své pochůzky od domu k domu přibral další bratry a učil je, jak „získávat duše“. I když jsem v tom byl do jisté míry úspěšný, uvnitř mě přemáhal strach, protože jsem byl introvert. V podstatě jsem přemýšlel jen sám nad sebou a s ostatními jsem se bál mluvit. Cestou ke dveřím bytu jsem se často modlil: „Ó, Pane, prosím, ať není nikdo doma.“ Jak jsem to tedy dokázal? Připomínal jsem si, jak jsem se cítil, když mi vyjadřovali uznání, poctu a vyznamenávali mě za přivádění lidí k Pánu. V sedmnácti letech jsem pravidelně dosahoval většího počtu „rozhodnutí pro Krista“ než můj pastor. Vedoucí církve každou neděli oznamovali počet obrácených a před celým shromážděním mi gratulovali. To mě motivovalo, když jsem se celé hodiny modlil a duševně se připravoval na svědectví. Sobectví mě uschopnilo překonat strach.
Manipulace
Ve většině církví jsou lidé manipulováni k vydávání svědectví působením na jejich vlastní já. Zpívají se staré hymny o věřících, kteří nepřivedli k Bohu žádné duše a budou před ním stát s prázdnýma rukama potřísněnýma krví těch, jimž opomenuli svědčit. Kazatelé varují před soudnou stolicí, kde vedle vás bude stát váš nespasený soused, který vám bude svým sírou popáleným, ještě kouřícím prstem šermovat před obličejem a zeptá se: „Proč jste mi o Pánu nic neřekl?“ Po odeznění těchto písní a příběhů přichází dopředu mnoho lidí toužících „vydat svědectví“. Na jakém principu to funguje? Vlastní já se nechce dostat do problémů. „Nehodlám stát v onen den před Všemohoucím s prázdnýma rukama.“ Takže co udělá? Bude svědčit lidem nikoliv proto, že je miluje, ale proto, že miluje sebe. Náboženství podporuje a prosazuje lidské ego. Jak často jste už slyšeli: „Dejte a bude vám dáno. Chcete prosperovat? Velkoryse přispějte do mé sbírky a Pán vám to stonásobně vynahradí.“ Někteří jste již věnovali do sbírek stovky, ba i tisíce, ale zatím se vám nic nevrátilo. Víte proč? Dávali jste odděleni od Boží nesobecké bezpodmínečné lásky. Vaší skutečnou motivací byla soběstřednost, protože postoj vašeho srdce vycházel z očekávání recipročního užitku. Boží slovo říká, že i kdybyste všechen svůj majetek rozdali chudým, nic vám to neprospěje (1K 13,3). Motiv vašeho daru je důležitější než samotný dar. Boží láska není soběstředná.
Překonán jeho láskou
23. března 1968 jsem prožil setkání s Bohem, které navždy změnilo můj život – poznal jsem, jak velmi mě Ježíš miluje. To okamžitě obrátilo můj život vzhůru nohama. Pán během této krásné doby čtyř a půl měsíců zcela zaměstnával mé myšlenky. Úplně jsem zapomněl na koně, na němž jsem předtím denně jezdil. Nevěděl jsem, zda ho někdo krmí a zda je ještě naživu. Nevzpomněl jsem si ani na televizní programy, které jsem byl zvyklý sledovat čtyři až pět hodin denně. Vůbec mi to nepřišlo na mysl. V noci jsem rozrušením nemohl spát déle než jednu až dvě hodiny. Četl jsem ve stoje, dokud jsem nepadl v polospánku na podlahu. Pak jsem se zase vzbudil a četl dál. Byl jsem tak zamilovaný do Boha, že to způsobilo převrat v celém mém životě. Začal jsem lidem na potkání svědčit o Kristu. Pryč byla doba, kdy jsem se modlil: „Bože, dej, ať není nikdo doma.“ Ukončil jsem své pravidelné čtvrteční pochůzky po domech a pouštěl jsem se s lidmi do hovoru kdekoliv a kdykoliv. Denně jsem klepal na více než sto dveří. Hlásal jsem Krista v domácnostech, obchodech, u čerpacích stanic a v restauracích. Ani jednou se mi nestalo, že bych měl strach, co lidé o mně řeknou, protože jsem se opravdu upřímně zajímal o ztracené lidi. Chtěl jsem, aby každý poznal a zakusil Pánovu úžasnou lásku. Milujte Ježíše více než sebe. Zamilujte se do něj, a přestanete myslet na sebe. Když budete svědčit lidem, budete smělí a plní lásky k nim. Až poznáte, co ve vašem životě udělal, ve vašem srdci to vzbudí důvěru. Boží láska všechno změní.
Pozor na psy
Brzy nato jsme si naše město rozdělili na části a začali klepat u stovek dveří. Začal jsem v té nejbohatší čtvrti, což sice nebylo moc chytré, ale jinou možnost jsem už neměl. Zabouchávali nám dveře před nosem. Začínali jsme jednoduchou otázkou „Jste křesťan?“, ale brzy jsme zjistili, že tito lidé netušili, na co se jich ptáme. Odpovídali: „Ovšemže jsem křesťan. Nejsem hinduista ani buddhista, tak musím být křesťan.“ Někteří vytáhli z kapsy dolarovou bankovku: „Vidíte, co je tu napsáno? In God We Trust (Důvěřujeme v Boha). Takže jsem určitě křesťanem.“ O zkušenosti znovuzrození neměli ani ponětí. Jednoho dne jsem se v srdci rozhodl, že promluvím s jednou dámou v určitém domě, který jsem si vyhlédl. Protože jsem už měl dost zabouchávání dveří před nosem, rozhodl jsem se, že změním přístup. Když mi otevřela, nahlas jsem prohlásil: „Chvála Pánu, našel jsem křesťana!“ Podívala se mi do očí a pravila: „Proč si myslíte, že jsem křesťan?“ Chopil jsem se příležitosti a pokračoval jsem: „Protože na vašem plotě visí verš z Bible.“ Vyšla ze dveří pod krytý přístřešek a řekla: „Co tím myslíte?“ Okamžitě jsem nalistoval Fp 3,2 a četl: „Dejte si pozor na ty psy.“ Pokračoval jsem dál v četbě až do konce této kapitoly, načež přede mnou zabouchla dveře. Jaká se to se mnou stala změna! Používal jsem různé triky a dělal všechno možné, jen abych s lidmi mohl mluvit o Pánu, protože jsem myslel víc na něj než na sebe. Nejlepší věci se mi stávaly, když jsem odložil své já a dal svůj život kvůli někomu jinému k dispozici. Co na tom, že tě nenávidí. Co na tom, že se váš manžel rozčílil. Obětujte sami sebe. Větší požehnání je v tom, když dáváme, než když přijímáme. Zjištění, že nejste středem vesmíru, vás potěší.
Jste na tom lépe, než si myslíte
Žijete-li v USA, jste na tom lépe, než si myslíte. Navštívil jsem jednoho milionáře v jeho domě v Indii a byl jsem překvapen zjištěním, že téměř každý Američan bydlí ve větší čistotě a pohodlí. Co víc ještě potřebujete? Skutečně vás Bůh vede k tomu, abyste si koupil větší, novější a dražší dům? Jen jsem se tak ptal… Někteří Američané si zvykli na čerpání sociální podpory. „Ať mě tato vláda živí, je mi to dlužna.“ Chyba, špatně. Nikdo vám nic nedluží. Promiňte, jestli jsem vám pocuchal pírka, ale žijete, abyste produkoval a dával. Nejste zde k tomu, aby vás společnost živila. Změňte své smýšlení. Přestaňte být tak soběstředný. Přestaňte vysávat zdroje ostatních lidí a začněte pracovat. Někteří lidé se mohou dostat do situace, kdy budou po určitou krátkou dobu potřebovat pomoc státu, dokud se nepostaví na vlastní nohy. Tuto státní podporu však nemohou čerpat po celé za sebou jdoucí generace. Pokud jste schopni práce, měli byste pracovat. Vzpomínám si, že v roce 1960 jsem si jako středoškolák vydělával roznáškou novin pět set dolarů měsíčně. Pokud nejste schopni se o sebe postarat lépe než braním podpory, jste už jednou nohou v hrobě. Pokud je vaším zdrojem Bůh, vždycky na tom budete lépe než na podpoře. On vás krok za krokem uvede do života úspěšného i po materiální stránce.
Dej mi, dej mi…
Soběstřední lidé neustále uvažují: „Co z toho budu mít? Co tímto vztahem mohu získat? Co pro mne může tato církev udělat? Proč to udělali takhle? Proč to neudělali jinak?“ Místo toho by se měli ptát: „Jak pro ně mohu být požehnáním? Jak může Bůh skrze mě naplnit jejich potřeby? Jak bych mohl této církvi pomoci k tomu, aby byla taková, jakou ji Bůh chce mít? Čím bych mohl přispět?“ Přestaňte neustále cosi vyčítat své rodině, a místo toho se ptejte: „Co mohu udělat pro manželku či manžela? Jak mohu být požehnáním pro každého člena mé domácnosti?“ Přestaňte říkat: „Oni si to nezaslouží,“ protože ani vy si to nezasloužíte. Vynulujte skóre a začněte znova. Snažte se vzájemně v dávání překonat. Služte své církvi, žehnejte své rodině, ale nečiňte tak ze sobeckých motivů. Jednat se svou ženou jako s královnou, jen aby ona jednala s vámi jako s králem, není zase nic jiného než soběstřednost. Ať jste kdekoliv a ať jste s kýmkoliv, vždy se ptejte sám sebe: „Jak mohu být požehnáním?“
Boží nesobecká láska
Bůh je láska. Ježíš Kristus dal svůj život za Adolfa Hitlera stejně tak jako za vás. I když Adolf Ježíše nepřijal, Ježíš ho miloval. Ježíš stejně tak miluje Duchem naplněné věřící jako ty, kdo Duchem naplněni nejsou. Možná jsi s ním prožil velké věci, ale on chce pokřtít v Duchu svatém také všechny ostatní křesťany. Tatáž láska je k dispozici všem, protože láska je jeho pravým charakterem. Bůh je extravagantní dárce. Nemusel za nás položit svůj život. Otec, Syn a Duch svatý by se nerozdělili ani nerozešli v případě, že by lidstvo nebylo vykoupeno. Bůh se mohl rozhodnout úplně nás zničit a stvořit zcela novou rasu, ale on to neudělal. Ježíš se velkoryse obětoval za nás – nenapravitelné, žalostné hříšníky, jimiž jsme byli. Jaká úžasná ukázka bezpodmínečné lásky! Boží láska je s lidskou láskou nesrovnatelná. Když „milujeme“ jiné lidí na základě jejich výkonnosti, prozrazujeme tím, že naše porozumění Boží lásce a naše prožívání Boží lásky je povrchní a mělké. Boží přístup k nám je: „Rozhodl jsem se, že tě budu milovat, nevadí mi, jestli mě nenávidíš, pliváš na mě, pomlouváš mě nebo pronásleduješ. Svůj názor nezměním. Miluji tě.“ Když tato neměnná láska poprvé ozářila moji duši, modlil jsem se: „Pane, nechej svoji bezpodmínečnou lásku plynout i skrze mne.“ Tehdy jsem neměl ponětí, jak osvobozující budou jeho odpovědi na tuto modlitbu.
Odpuštění v Pritchettu
Určitou dobu jsem byl pastorem v jedné malé církvi v Pritchettu ve státě Colorado. S členy tohoto sboru jsme si vzájemně lezli na nervy. V té době jsem se snadno nechal vyprovokovat k útoku nebo k obraně. Moje pastýřské motto bylo jednoduché: „Věc se má tak a tak, a pokud se ti to nelíbí – tam jsou dveře!“ Dnes si uvědomuji, že obě strany měly při vzájemném jednání více používat moudrost, ale nepoužívaly. I když jsme měli problémy, Bůh stále potvrzoval své Slovo skrze mnoho pozoruhodných zázraků, včetně jednoho muže vzkříšeného z mrtvých. Ani ne za rok od započetí mé služby v tomto sboru se mě někteří lidé odtud snažili vypudit. Šířili o mně lži a různým způsobem mi veřejně odporovali. Obvinili mě, že kradu peníze z pokladny v době, kdy jsem nedostával žádný plat. Tehdy mi určitá osoba vyhrožovala, že mě zabije, jestli někdy vstoupím na její pozemek. Nebudu zde podrobně popisovat všechny jejich další akce proti mně, ale v podstatě se tito lidé rozhodli – po tom všem, co jsem se pro ně snažil dělat – že se otočí a vrazí mi nůž do zad. Odpustil jsem jim a rozhodl se, že budu chodit v lásce, ať už se děje cokoliv. Člověk, který byl předtím mým nejlepším přítelem, nakonec dělal všechno možné, jen aby mě zranil. Přistihl jsem ho, jak někomu po telefonu vykládal, že jsem z ďábla a další hrozné věci. Při konfrontaci mě obvinil, že jsem podvodník, že on nic takového neřekl. Jako starší podněcoval konflikty a vedl skupinu, která se mě snažila vyhnat z církve. Předal jsem to všechno Pánu a z hloubi srdce jsem mu odpustil. Asi za necelý týden jsme se, Jamie a já, vypravili na vyjížďku do přírody. Bylo mým zvykem zastavit se u tohoto bratra u jeho benzínové stanice a pohovořit si s ním. Už jsem se těšil na setkání. Zaparkoval jsem, vešel dovnitř a chvíli jsem se s ním snažil mluvit. Pak jsem se vrátil k autu a řekl Jamie: „Něco je v nepořádku. Nevím, co to je, ale jako by to už nebyl on.“ Jamie se na mě podívala a zeptala se: „O čem to mluvíš?“ „Asi s ním něco není v pořádku. Choval se ke mně divně.“ Nevěřícně se na mě podívala a zeptala se: „Copak tys na to už zapomněl?“ Jamie mi celou tu událost, která se před týdnem odehrála, musela znovu popsat. Odpustil jsem do té míry, že i po patnácti minutách rozhovoru s tímto člověkem, jsem byl úplně zmaten jeho nevraživostí. Skutečně jsem na celý problém mezi námi naprosto zapomněl, protože jsem si zvolil milovat ho Boží bezpodmínečnou láskou. Tomu říkám svoboda!
Zraňujete jen sami sebe!!
Zuřivostí, záští a hořkostí vůči lidem si jen ubližujete. Osobě, na kterou se zlobíte, to neuškodí, a vaše situace se tím také nezlepší. Bůh vás nestvořil se schopností nosit taková břemena. Jitření svých zranění a představy, jak nepřítele „potrestáte“, naruší vaše vztahy a nakonec vás to zabije. Má je pomsta, praví Pán. (Ř 12,19) Váš nebeský obhájce má daleko lepší způsoby, jak se postarat o záležitosti, které vás trápí. Nesnažte se mstít, naopak odpouštějte.
Jeden v celonárodním měřítku známý pastor mě obvinil, že jsem vůdcem sekty. Napadl nás celou silou jejich organizace. Vášnivě o mně prohlašovali, že jsem úlisnější než Jim Jones, což je vůdce jakési sekty a zřejmě nejhorší kazatel „víry“, o jakém kdy slyšeli. Tento pastor a jeho následovníci nasadili všechny páky ve snaze rozvrátit naši duchovní službu. Tomuto člověku jsem odpustil a miloval ho. Později jsme spolu sloužili ve stejné rozhlasové stanici, měli společná shromáždění. Dokonce jsme se i několikrát v bratrské lásce objali. Několikrát jsem poslal lidi do církve tohoto pastora i finančně přispěl na jejich projekty. Mohu čestně prohlásit, že proti tomuto člověku ani proti jeho službě nic nemám. Místo abych byl svázaný neodpuštěním, zlobou a hořkostí, zůstávám plně a bez překážek soustředěn na Pána. Bůh vás stvořil, abyste žil životem soustředěným na něj. Jeho záměrem už od počátku bylo, aby vaše uvědomování si sebe samého bylo nahrazeno uvědomováním si Boha. Adam a Eva se těšili z vědomí stálé přítomnosti svého Stvořitele, dokud nepojedli ovoce ze zakázaného stromu. Tehdy svoji pozornost obrátili od něj na sebe. Všechno, co potřebujete ke stálému vědomí Boží přítomnosti, vám bylo dáno obětí posledního Adama a vylitím Ducha svatého. Můžete se rozhodnout, že soběstřednost odložíte a soustředíte svou pozornost na toho Jediného, pro něhož jste byli stvořeni a jenž je Láska. Koho si vyberete – Boha, nebo sebe? Rozhodnutí je jen na vás.
Živoucí oběť
Pro Boží milosrdenství vás vyzývám, bratři, abyste vydávali své životy Bohu jako živou, svatou a příjemnou oběť; to bude vaše pravá bohoslužba. (Ř 12,1) Vydejte dnes sebe samého jako živou oběť. Pokořte se, odmítněte sebe jako „pána“ a položte se na Boží oltář. Pak Boha požádejte, aby seslal svůj nebeský oheň, který vás stráví. Ve světle toho, co všechno pro vás vykonal, je to vaše pravá bohoslužba. Jediný problém s živoucími oběťmi je, že mají tendenci slézat z oltáře. I když se teď takto ve svém srdci rozhodnete a vydáte svůj život, budete toto sebevydání muset zítra, příští týden i za měsíc obnovovat. Vyvolit si milovat Ježíše víc než sebe znamená ustavičně, každý den, po celý život se pro něj rozhodovat. Nedá se to jednou provždy vyřídit jednou modlitbou. Takhle to nefunguje. Dokud žijete zde na zemi, musíte být stále ochotni zůstat na oltáři, považovat se za mrtvého a podřídit se autoritě Ducha svatého. Pokud v tom nesetrváte, vaše vlastní já si velmi brzy najde způsob, jak zase vystrčit svou ošklivou hlavu. Pán chce, a to víc než vy sami, abyste byli prosti svého ega. Zve vás, abyste dnes vědomě začal tento život odevzdávání se. Otevřete se dokořán Bohu a dovolte Duchu svatému, aby tuto pravdu vložil hluboko do vašeho srdce.
Zrát působením jeho Slova
Bůh ve své dobrotě posílá své Slovo – nikoliv nemoci, choroby a chudobu – aby své milované děti napravoval a přiváděl ke zralosti. Jeho Slovo vám poskytuje dokonalé vybavení ke všem dobrým skutkům (2Tm 3,16-17). Dnes k vám přišlo Boží Slovo. Pokoříte se a budete ve víře jednat podle toho, co řekl on? Samotný fakt, že jste se v četbě dostali až sem, o něčem vypovídá. Možná jste člověkem, o němž jiní lidé říkají, že je dobrý. Vaše postoje a touhy jsou po většinu času dobré. Jste možná i různým způsobem činní ve své místní církvi. Ale buďte k sobě upřímní. Vítězíte ve svých denních bojích sami nad sebou? Jsem si plně vědom, že ještě nejste v cíli, ale vyběhli jste už? Někteří lidé se svým já ještě nikdy nejednali, nijak ho „neřešili“. Je tomu tak i ve vašem případě? Možná je to poprvé, kdy vám na toto téma bylo prezentováno poselství z Božího slova. Možná jste sami sebe v některých oblastech zapřeli, ale celkově vaše já zůstává vaším skutečným králem. Jste v hloubi svého srdce pořád ještě středem vesmíru? Jste dospělým spratkem, který předvádí záchvaty vzteku, ať už rafinovaně promyšlené nebo spontánní?
Spotřebujete pro sebe každý zdroj, který se vám namane? Tušíte vůbec ve svém srdci, že existuje ještě někdo mnohem důležitější než vy? Duch svatý vás právě nyní vede k tomu, abyste zvláštním způsobem na zjevené světlo reagovali. Ať už jste něco podobného v minulosti udělali, nebo ne, Bůh od vás chce, abyste od této chvíle jednali se svým já. Je to proces, který bude pokračovat po celý zbytek vašeho života. Dříve jsem si myslel, že kosmická loď Apollo se při cestě na Měsíc pohybovala po přímce. Pak jsem se setkal s Jimem Irwinem, jedním z astronautů, kteří se procházeli po povrchu Měsíce. Řekl mi: „Po celou dobu letu jsme dělali každých deset minut korekci kurzu. Svoji polohu a nasměrování na cíl jsme kontrolovali, až dokud jsme nepřistáli.“ Podmínky a okolnosti se stále mění, což vašemu já dává příležitost, aby povstalo a znovu získalo kontrolu nad vaším životem. Jakmile začnete se svým já čestně jednat, v tom okamžiku jako byste opustili odpalovací rampu. Čeká vás však ještě mnoho oprav kurzu, které budete muset udělat, abyste své já udrželi v podřízenosti i při proměnlivých podmínkách. Už jste odstartovali? Děláte pravidelné úpravy nastavení kurzu?
Pokořený pokrytec
23. března 1968, bylo to v sobotu v noci, jsem se setkal s Bohem způsobem, který navždy změnil můj život. Možná jste to ode mne už slyšeli, ale věřím, že vám to pomůže překonat soběstřednost ve vašem životě. Byl jsem vychován v křesťanské rodině a znovuzrozen v útlém věku osmi let. Tím jsem se sice vyhnul vzpouře spojené s pubertou, ale šel jsem opačným směrem a místo toho jsem se stal novodobým farizejem. Tehdy jsem upřímně věřil, že skrze moji vlastní spravedlnost a dobré skutky by se mi mohlo podařit navázat s Pánem bližší vztah. Jak bylo mým zvykem, sešel jsem se tehdy v sobotu s přáteli k přímluvným modlitbám. Očekával jsem, že půjde o setkání podobné všem těm předchozím. Když jsem však slyšel, jakým způsobem se můj přítel modlí, pocítil jsem v srdci silnou hořkost. „Mluví s Bohem, jako by to byl jeho přítel. Proč se takto nemohu modlit i já?“ pomyslel jsem si. Nato mi Pán hned nastavil zrcadlo a já jsem v něm poprvé jasně uviděl, jak vypadám. To, co jsem uviděl, se mi vůbec nelíbilo. Osoba v zrcadle byla pokrytcem velmi podobným náboženským vůdcům, které Ježíš káral. Dělal jsem dobré skutky, abych si zasloužil souhlas lidí a Boží lásku. Okamžitě jsem začal vyznávat svoji soběstřednost a ještě další hříchy, které mi přišly na mysl. Očekával jsem, že na mne zcela jistě dopadne Boží hněv. Místo toho mě však v jeho přítomnosti zaplavil příval bezpodmínečné lásky. Boží láska mě zcela obklopila ve chvíli, kdy jsem se cítil absolutně nejhůř. Okamžitě jsem se do Pána hluboce zamiloval a po dobu čtyř měsíců jsem úplně zapomněl na sebe. Během této doby jsem si nebyl vědom ani potřeby jídla a spánku, protože jsem byl zcela zaujat Pánem. Když bude vaše vnímání Boha silnější než vědomí vlastního já, soběstřednost zmizí. Pokořte se, staňte se živoucí obětí a váš mnohý zármutek tím skončí.
Odevzdejte se Pánu
Následující modlitbu se modlete nahlas před Bohem, před sebou samým a před ďáblem. K dosažení co největšího účinku požádejte svoji manželku nebo manžela nebo někoho blízkého, aby byl přítomen, slyšel vás modlit se a s obsahem vaší modlitby souhlasil (vašemu já se to nebude líbit, ale je to pro vás dobré). Pokořte se, odmítněte své ego jako „pána“ a položte se před Pánem na oltář. Potom požádejte Pána o seslání ohně z nebe, který vás jako živou oběť stráví.
Otče, dnes jsem se rozhodl pokořit se před tebou. Chci si být vědom tebe více než sebe samého. Vidím, jak jsem byl sobecký. Proto se z celého srdce a z vlastní vůle zříkám soběstřednosti a odvracím se od ní. Odpusť mi, že jsem se vymlouval na okolnosti a svaloval vinu na jiné lidi a že jsem byl zklamaný, když jsem nedostal to, co jsem chtěl mít, a že jsem si hleděl jen sebe a svého prospěchu. Dovolil jsem, aby se moje já stalo v mém životě „bohem“. Otče, odpusť mi to, prosím. Změň mě zevnitř tak, abys už jen ty jediný byl mým Bohem. Nejsem si jistý, jak to učiníš, ale jsem ochotný to přijmout. Chci, aby ses stal Pánem každé oblasti mého života. Otče, kladu se na tvůj oltář jako živoucí oběť. Poslechnu tě ve všem, o co mě požádáš. Prosím, pomoz mi milovat tě víc než sebe. Začni mě od dnešního dne stravovat ohněm tvé nebeské lásky. Ve jménu Ježíše Krista, mého Krále.
(stáhni do PC v PDF)
